Poslední dobou se zamýšlím nad tím, jestli je něco špatného na tom, když někdo věřící začne chodit s nevěřícím mužem či ženou.  U nás v rodině je víra základ všeho, rodinného soužití, vyřešení problémů a především věčného života. Ale jsou rodiny v některých případech i u věřících lidí, kde víra zde má jen své okrajové místo. Má sestra má nevěřícího přítele, je to už nějaký ten čas a občas nastanou situace, kdy se ji rodiče snaží vysvětlil, že do budoucna to opravdu není dobré. Přijdou problémy, on to vyřeší ve stylu dnešní doby, ona jelikož ve víře není nejsilnější článek, nebude vědět, jak z toho ven a modlitba v tomto případně bude důležitá jen pro ní. Existuje řada otázek,  které by se daly na toto téma rozebírat.

Já si ale říkám, co je špatného na tom, když člověk má nevěřícího přítele. Je to přeci taky člověk a za to, jakým způsobem byl vychován a jaké hodnoty do života mu byly vštípeny svým způsobem nemůže. Pokud je to slušný hoch, který ví, co se sluší, tak proč bych ho měla automaticky vyřadit ze svého života…nelíbí se mi to přílišné třídění lidí na věřící a nevěřící.

V Madridu mě docela „šokovala“ část katecheze biskupa Jana Graubnera, kde zdůrazňoval, že my jako křesťané máme povinnost najít si věřící partnery nebo partnerky. Pro mě to řekl způsobem, podobným mé mamince, kdy mi když jsem byla malá něco přikázala. Musíš a basta a bez řečí. Potkat v dnešní době slušného věřícího partnera je z mého pohledu dost těžké. Ono taky víra vždy není zárukou všeho. Sama jsem zažila partnera, který sice byl věřící, ale nebylo to úplně ok. A mít vztah se zdravě věřícím a slušným hochem s kterým nebudu chodit jen kvůli tomu, že je věřící, ale hlavně proto, že nás pojí láska….není to jednoduché. A pak, když člověk pozná nevěřícího člověka, který je hodný, slušný a ona ho má ráda, jen nemá dar víry v Boha…je to špatně??