Milí signáloví přátelé, po delší době, kdy jsem měla období, během kterého jsem psala v reakci na prožívání mého životního příběhu blogy zde na signály, opět přikládám něco do množství všech těch článků, které se tady objevují. Tentokrát je tomu z důvodu dvouletého SFK (studijně formačního kurzu), který jsem měla možnost během své služby na středisku mládeže absolvovat, a který nás vybízí k tomu, abychom sdíleli své zkušenosti právě zde, na signálech.

Za tu dobu, kdy na středisku sloužím, jsem měla možnost poznat různé lidi, učit se novým věcem a zároveň se posouvat v tom, co jsem dělala a stále ještě dělám. Když jsem na středisko nastupovala s hodně velkým očekáváním a malou dušičkou, tak jsem po slovech předchozích týmáků, které naše „svatá trojice“ nahrazovala netušila, že tohle prostředí člověka dokáže změnit. Chtěla jsem přispět něčím novým se svým elánem a vůbec celou svou osobností, s kterou jsem tam šla. Po velice krátké době jsem zjistila, že s tímhle přístupem bych moc dlouho neobstála, jelikož v něm zaváněla určitá dávka sobeckosti, egoismu či sebestřednosti.

To, co bych Vám ráda předala ze své skromné zkušenosti, se týká jediného slova, které dnešní společnost postrádá, a tomu je NASLOUCHÁNÍ. Možná ho někdo z Vás slýchává poměrně často, zvláště Ti, kteří pracují s lidmi. Mnohdy i služebníci Církve, o kterých se ostatní domnívají, že by v tomhle měli vynikat, nejsou Těmi, kterým by se člověk svěřil.  A přesto vím, díky svému sedmiletému pohybování se v něm (pět let studium na CMTF), že mnozí lidé jej vyhledávají, kvůli svým problémům, které se jim v jejich životě přihodily. Nebo kvůli touze někam zapadnout, tam kde jim bude někdo konečně rozumět a bude je brát takové, jací jsou. Nebo právě díky tomu, že je konečně někdo vyslechne a nebude je přitom soudit.

V kontaktu s druhými, zejména mladými (ve věku od 14 do 20 let), člověk zjišťuje, že to stěžejní, co hledají je….NASLOUCHÁNÍ….ale není naslouchání, jako naslouchání. Svěřil by se někdo člověku, který je roztržitý, který během rozhovoru 2x zvedne telefon, který vypadá, že toho druhého nevnímá, neustálé kouká na věci a lidi kolem sebe, po 10 minutách přestane reagovat, hraje si s mobilem v ruce, řekne druhému člověku: „Prosím Tě, co řešíš, tohle přeci není problém, jsou horší věci….“ atd. atd.? No já určitě ne. A copak to tak dělal Ježíš? Taky si s někým volal? No dobře, tehdy mobily ještě neexistovaly. Ale vypadal, že danou osobu nevnímá, přemýšlel neustále nad tím, co ho ještě čeká, mluvil snad jen o sobě? Asi bych navázala jedním citátem, na který jsem narazila a který tohle přesně vystihuje: „Máme dvě uši a jen jedna ústa. Mnozí lidé tuto výbavu nepoužívají v tomto poměru a chovají se, jako by tento poměr byl opačný… Michael Nicols“

Naslouchat člověk není vůbec jednoduché. Už jen to, že bych se ve svém každodenním shonu měl/a na chvíli zastavit je pro některé z nás těžký oříšek, ale pokud se chceme k druhým lidem dostat více, než jen prostým pozdravem „Ahoj, jak se Ti daří“….který mimochodem může znít jako ohraná fráze, musí se člověk naučit něco víc. Musí vyjít se svého egoismu, své ulity. Naučit se přijít za druhou osobu a nečekat, až ona přijde za ním. Zajímat se o danou osobu, a přitom nemyslet na x dalších věcí, které ho čekají. Prostě být teď v danou chvíli přítomen pro druhého a zapomenout přitom na sebe a své potřeby. Zároveň nečekat, že budu mít z toho druhého prospěch, nedělat ze sebe někoho, kdo toho druhého spasí….nesnažit se příliš radit, stačí pochopit, kousek empatie. Jak prosté, ale v dnešní době nesmírně vzácné a těžké.

Učit se komunikace a naslouchání je v přetechnizovaném světě dosti složité. Ve které rodině si mladý člověk sedne se svými rodiči, sourozenci a povídá si o tom, co prožívá, co dělal, o prostých, jednoduchých věcech? Všímám si, že mladí lidé ve věku 14 let a výše mívají mnohdy velice omezenou slovní zásobu. Vysvětlit se to dá tak, že komunikují přes nejrůznější internetové stránky, chaty apod. Dostat pak ze sebe jednu či dvě kloudné a smysluplné věty, pro ně bývá hodně velký oříšek. Je pro ně příjemnější sdílet své pocity s lidmi na facebooku, tam se můžou vyjadřovat ve „svobodě“ a můžou napsat, co chtějí, komu chtějí. Je tohle ale to, co chceme? Je tohle mládež, která jednou bude možná vychovávat naše děti? Co jim bude předávat a co předáváme a učíme mladé lidi my? Jakým způsobem s nimi komunikujeme, jak jim nasloucháme? To jsou otázky, které mi během posledního půlroku kolují v hlavě. Přeci jen se řadím do generace, která už má co předávat a jsem si jistá, že mí rodiče a okolí, které mě formovalo a stále formuje, mají naprosto jiné hodnoty. Ty, které se sice mnohdy neslučují s tím, co dnešní doba nabízí, za to si udělají čas na druhého, vnímají druhého jako jedinečnou osobnost, ctí jeho lidskou důstojnost, prostě jsou s ní face to face.

Během své práce s lidmi, nejen na středisku mládeže, jsem se naučila vnímat je jiným způsobem a zvykla jsem si na to, být tak trochu "perfekcionistka ve vztazích". Ve smyslu dát tomu druhému co nejvíc, co to jde v tu aktuální dobu, pokud je to v mých silách. Mělo by nám záležet na mladých lidech a nejen na nich, mnohdy zapomínáme i na tu starší generaci, která nám toho má tolik co dát.