V posledních dvou měsících jsem měla možnost účastnit se dění související s přípravou na Velehradské slavnosti, příchodu sv. Cyrila a Metoděje.  Pro mnoho lidí jsem známá svou workoholickou povahou, se kterou si toho nabalím někdy až moc. Proto mi nestačilo podílet se v dané organizaci na koordinaci Dnů lidí dobré vůle, ale jelikož už nějaký ten rok provádím v Maltézské pomoci dobrovolnictví, naskytla se mi příležitost být součástí organizačního týmu setkání vozíčkářů, které probíhá taktéž v rámci těchto dnů.

Den po státnicích jsem naklusala do práce. V duchu jsem si zanadávala, že jsem si to nemusela tak natřískat na sebe, jelikož únava po učebním týdnu byla víc než znatelná. Avšak nadšení pro to, podílet se na téhle akci to vše přebíjelo. ….Přešlo však velice rychle, minimální zaučení a maximální přizpůsobení se místním podmínkám bylo víc než vyčerpávající. Nikdy jsem tzv. atmosféru celého pracoviště nevnímala tak znatelně, jako tady v téhle. Stres, napětí, doslova výbuchy vzteku nadřízených visely ve vzduchu.  Zaujala jsem pozici mluviti stříbro…mlčeti zlato a dělala jsem si svou práci. Proč však zmiňuji tuhle organizaci? Jeden by si řekl, není se čemu divit, že tam byla taková atmosféra? Pozvat celý nekončící seznam VIP hostů, nezaměnit jejich jméno, funkci, tituly, adresu…zajistit přílet vrtulníků papežského preláta arcibiskupa Josipha Bosaniče, přílet Jiřiny Prekopové, všechny ty soutěže pro děti, rodiny, fotosoutěže, parkování, do toho ty neustále telefonáty a mnohem víc….až moc věcí a málo lidí na tak málo času. No, ještě že si svou návštěvu rozmyslel papež František, říkala jsem si častokrát. :-)

Měla jsem však možnost být součástí týmu Maltézáků, kde přípravy na celé setkání, byly neméně důležité a náročné, ale atmosféra a přístup k lidem se nedal srovnávat.

Člověk, který přijíždí na celé setkání jako účastník, to všechno zaregistrovat nemůže, všechno to dění před a během setkání. Pro mě však bylo zarážející, jakým způsobem dokážou lidé zareagovat a zacházet s druhými, doslova jako s věcí.  Na samotném setkání jsem byla přítomna pouze v týmu MP a jsem za to nesmírně vděčná. Měla jsem však možnost pozorovat, poslouchat, vidět a být přítomná neskutečnému zacházení s lidmi ať už na vozíčku, či bez něj. Situace, kdy se vozíčkář umístí vedle významného politika, vedle sebe má průchozí místo, ale koordinující organizaci ho chce za každou cenu přesadit do zadních řad, jsou pro mě nepochopitelné, uvidí tam snad něco?  Nebo v případech, kdy ochranka násilím zadrží paní, která se chce přesunout se svým vozíkem před stojící dav a která se z téhle situace ještě 15 minut celá třese…. neméně otřesné zacházení v případě, kdy dojde vyčerpaný poutník, který nemá kam složit hlavu, kde se osprchovat a je odmítnut s tím, že pokud se mu to tady nelíbí, může si sebrat své věci a odejít….v tuhle chvíli si říkám, pro koho to je vlastně dělané takhle akce? Pro všechny ty významné politiky, kteří si sedí každý na svém polštářku, večer mají nachystané honosné švédské stoly v hodnotě, za kterou by se najedla čtvrtina národů…nebo pro poutníky, vozíčkáře, rodiny a další, kteří přišli s dobrou vůli, opravdu mají zájem podílet se na těchto oslavách a přišli v mnohem mnohem větším počtu?

Po měsíci práce v dané organizaci jsem se přes to všechno na Velehrad těšila, ač práce mezi Maltézáky bylo na místě dosti, razila jsem heslo: „Že si jedu vlastně po tom náročném psycho měsíci sice pracovně, ale odpočinout“. Když jsem pak viděla co všechno se na místě děje a jak velká přetvářka se mezi koordinující organizací nese, úsměv patří jen těm nejúspěšnějším a na ty bez ruky, ty, kteří mají problém vyslovit svou potřebu se nikdo z nich ani nepodíval….. byla jsem ráda, že jsem mezi těmi, kteří mají pro ně vlídné slovo, pochopení, úsměv ba ještě něco navíc. Dokážou se o ně starat, jako o své vlastní rodinné příslušníky, bez jakýchkoliv předsudků a přetvářky!

A nač tak velká kritika organizace, která v podstatě „bez větších problémů“ zvládla ukočírovat celé setkání?? Třeba proto, že není potřeba členit a rozdělovat lidi na významné a méně významné, nebo kvůli tomu, že mnohdy všechny ty zbytečně stresové situace zastíní celý důvod a podstatu setkání….a nebo taky proto, že je potřeba vyzdvihnout a ocenit ty „neviditelné“ dobrovolníky s opravdovou dobrou vůli. :-)