Dítko spí, a tak se chystám k napsání článků o tom, co mi v hlavě leží už téměř rok. Utíká to, už to bude rok, co se nám s manželem narodila dcera Kristýnka. Jako snad každá nastávající maminka jsem se na ni s manželem moc těšila. Termín porodu jsme měli 21.2., ale Kristýnka ne a ne přijít na svět v dobu, který doktoři určili. Možná proto, že 18.2. nám v rodině zemřela naše milovaná tetička, a já díky prodloužení termínů stihla její pohřeb. Bůh ví…

Ale proč po tak dlouhé době píšu tenhle článek? Protože chci apelovat na věci, které se mi staly, a které nebyly v pořádku.

Kristýnka přišla na svět 1.3.2018 v 11.52. Ráno jsme přijeli v 9 hodin, takže si umíte představit tu rychlost, kterou nasadila. I přesto, že doktorka, která u porodu byla, mi tvrdila, že je ještě vysoko a bude trvat ještě dlouho, než nastane samotný porod. Ale nestalo se tak. Zanedlouho jsem v náručí držela malý uzlíček, který se spoléhá jen a jen na Vaší pomoc, něhu a lásku. Co ale nastalo poté, bych nikomu nepřála. Poporodní poranění bylo velké a zašívání trvalo déle, než hodinu a půl. Ta bolest byla opravdu velká a já doktorku prosila, aby už toho nechala. Když všechna ta hrůza se zašíváním skončila, pobyla jsem si s bolestmi čtyři dny v porodnici a pak se konečně těšila, že budu poklidně prožívat své šestinedělí doma. Nestalo se tak, po dvou dnech, co jsme přijeli, jsem dostala vysoké teploty a musela jsem se s malou Kristýnkou a manželem vrátit zpět do nemocnice. Nikdy nezapomenu na to, když mě přijímal (naštěstí můj gynekolog) doktor a hned ve dveřích mi sděloval, že si myslí, že ví, co to bude. Sestřička mi měřila teplotu a dívala se na mě, jak se celá třesu. Svému doktorovi jsem se zvýšeným hlasem řekla, že už nechci žádné vyšetření, že mě vše bolí a nechci, aby na mě kdokoliv jakkoliv šahal. Musel mě cévkovat a přesvědčovat o tom, že to nebude bolet, že vše bude dobré. Poté urychleně poslal výsledky do laboratoře a za hodinu za mnou přišel s diagnózou, zánět pánevního dna. Nasadil mi dvoje silná atb., nitrožilně podávané….

Byl večer a já zírala do stěny, vedle sebe malou, manžela a nevěděla co říct. Slzy mi tekly po tváři a já chtěla vše tohle vrátit zpět. Hlavou mi běhalo tolik myšlenek, tolik proč, teď když jsem se konečně rozkojila, co mám dělat, může vůbec malá dostávat moje mléko, když beru atb., co když léky nezaberou…atd.atd….strach, velký strach.

V nemocnici jsme si pobyli dohromady 6 dnů. Během toho jsem si zažila to, že mi sestra zapomněla podat lék, pokud bych se sama nepřipomněla, zapomněla mi píchnout injekci proti embólii, malou jsme museli každý den chodit vážit, řvala jako tur, když ji položili na studenou váhu…už jsem chtěla jít domů, snažila jsem se odpočívat, co to dalo. Ale ten ‚spodek‘ mě pořád tak bolel. Doktorům se nezdálo, že tzv. očistky neodcházejí a pořád jsou uvnitř. Přišel jeden doktor a ten to bral, jakože ok...to ještě může trvat dlouho... druhému se to zase nezdálo, tak nasadili oxytocin…no a třetí mě propustil domů s tím, že to vše ještě odejde samo, že je to normální. Bylo to přesně v den narozenin mého manžela.

Pak jsem přišla domů a teploty byly jako na houpačce. Nezdálo se mi to, a tak jsem zašla na kontrolu k mému gynekologovi, který s hrůzou konstatoval, jak je možné, že mě Ti blbci propustili domů, když tam mám takový nález. Byl to čtvrtek, a já měla jít v pondělí na kyretáž dělohy. Moje intuice mi říkala, že mám jít už v pátek. Teploty stoupaly a já se bála, že zánět není doléčen a budu muset opět nastoupit do nemocnice. Ještě ten den jsem volala do sousední nemocnice (neměla už jsem důvěru v doktory nemocnice, kde jsem rodila a léčila si zánět), jestli by mě mohli na druhý den přijmout na kyretáž dělohy. Odpověď byla ano. Tak fajn.

Bylo to 16.3. tedy šesnáct dnů po porodu. Můj manžel ten den onemocněl, měl vysoké teploty (zřejmě to na něj vše dolehlo a jeho zdraví se na tom podepsalo) takže mě nemohl odvést do nemocnice na zákrok. Volala jsem tedy mé švagrové, která mě do nemocnice odvezla, mým rodičům, kteří hlídali Kristýnku, a iodvezl manžela k doktorovi. Cestou švagrovou napadlo, abych zavolala mému gynekologovi s tím, že jsem se rozhodla pro tuto změnu, aby to věděl a vysvětlila mu, proč jsem se tak rozhodla. Můj gynekolog, který zná prostředí dané nemocnice mi naznačil, abych tam nechodila s tím, že hned domluví profesionálního doktora, který zákrok zvládne (dle jeho slov ho nemůže dělat každý). Takže jsme jely zpět do nemocnice, kde jsem rodila. Tam se na mě pohrdavě podíval onen doktor s tím, že očistky přeci vycházejí dlouho, ale že se teda podívá, jak to vypadá. Nikdy nezapomenu na větu: „Ale vy tam nemáte očistky, ale zbytek placenty“…nastalo ticho a okamžité vyplnění formulářů na zákrok. Byla jsem na pokraji všech svých sil. Na pokoji, kde jsem ležela se slečnou/paní, která šla na potrat se mě vyděsila uklízečka, která mě tam viděla už potřetí….ležela jsem tam bez pití a jídla od 5 hodiny ranní. Zákrok byl proveden přesně ve 12 hodin. Ten strach, šílený strach, jestli vše už bude konečně v pořádku. To čekání ve frontě žen, které kdoví, na co šly?....nepřála bych to nikomu.

Moje šestinedělí se mi prodloužilo na minimálně půl roku, než jsem se z toho všeho dostala. Pak mi na kontrole doktor řekl, že mám špatně se zavinující dělohu. Fajn, tak příště udělám vše proto, abych tomu pomohla.

Teď v lednu však padla jiná diagnóza, když jsem byla na cytologii. Během ultrazvuku mi doktor řekl: „Vy jste ta s tou placentou, že jo, tak už vím, proč to bylo“….ukázal mi na ultrazvuku velké fleky, které pojmenoval jako placenta accreta…co to je?? Řekl mi jen: „Je dobře, že to víme“….a já se později od známé vzdělané zdravotnice dozvěděla, že to je nemoc, která způsobuje to, že placenta přirůstá k děloze. Je to velice závažné onemocnění, u kterého je riziko toho, že žena začne masivně krvácet, mimo to se může poškodit děloha a okolní orgány v těle….léčba odstranění dělohy…v lehčích případech se provádí kyretáž dělohy a podvázání cév tak, aby nekrvácely. Komplikací může být např.infekce a další…

Až po roce jsem se dozvěděla, co to vše vlastně způsobilo. Věřím tomu, že porod Kristýnky byl vymodlený a právě proto jsem nezačala masivně krvácet. Věřím tomu, že Bůh to vše měl pevně ve svých rukou, protože až teď jsem pochopila, proč jsem měla tak silný strach ze smrti. Proč mě tento pocit pronásledoval tak dlouho. Nikdy jsem nic podobného nezažila. A až teď jsem pochopila, že jsem možná měla krůček k něčemu, co by mohlo špatně skončit.

Tohle všechno sepisuji proto, abyste se bránili doktorům a chtěli přesné vysvětlení toho, co Vás může čekat, co může nastat. Abyste se nenechali odbýt. A taky proto, aby se případní budoucí doktoři zamysleli nad tím, že pracují s lidma a je potřeba tohle povolání dělat poctivě. To, co jsem si zažila, bylo hraniční a nechybělo málo, abychom s manželem doktory, kteří nepoznali placentu v děloze nezažalovali. Bylo to hrozně těžké období, ve kterém mi manžel a rodina pomáhali na 100%.  Díky ní, bych na tom byla možná i psychicky mnohem hůř. A vděčím zejména Bohu ze to, že tady teď sedím.