To bylo jednou tak, když jsem ležela v posteli a léčila se z příchodu nevítaných kamarádů, kteří mi přinesli krkobol, kašel a rýmečku. :-) Ale zpět k tomu, co této návštěvě předcházelo. Poté, co jsem převzala v Olomouci u Maltézáků projekt Dopisování s vězni mi bylo sděleno, že se k tomu váže i koordinace vozíčkářů na Velehradě. To, co předcházelo tomu, abych vůbec mohla převzít projekt s dopisováním je na dlouhé povídání, snad jen ve zkratce. Chvílemi jsem si vyčítala, že mi k tomu netušíc dopomohla moje diplomová práce (kdo mi bude tvrdit, že tyhle práce se píšou zbytečně a nikdo si je nečte, je na omylu :-)) a roky dobrovolnictví u Maltézáků. Na druhou stranu jsem věděla, že to je místo, kde chci být a kde cítím, že mám být. Ale překážek k tomu, abych to mohla dělat, bylo dosti. Přeci jen jsem pracovala a stále pracuji, nebo spíš sloužím na Středisku mládeže ve Staré Vsi a já přeci nemůžu být tam i tam…. vnitřní rozpor byl limitován blikajícím datem mého rozhodnutí, které mi bylo sděleno a já šla proti vůli někoho, na kom mi záleželo. Říct osobě, která s Vámi žije a kterou nechcete zklamat to, že jste se rozhodli, že kromě Střediska se chcete věnovat ještě něčemu dalšímu, byl pro mě hodně těžký úkol. Bylo to v Taize ve Francii a já mu to vybalila tak jak to je, s tím, že prostě tam chci být….tečka….ticho….souhlas. :-) Tenkrát jsem mu řekla, že ze Střediska budu odcházet a že do té doby ten půl rok nějak „doklepu“. Ouha, Pán to chtěl jinak, na Středisku zůstávám a první otázka, zda si to nechci rozmyslet, padla od dané osoby, které jsem sdělila tyhle hrůzostrašné scénáře :-) k mému překvapení. A tak jsem vsadila na ono…"Pán na Tebe nenaloží víc, než bys nebyla schopna unést."

No ale zpět k Velehradu. Práce u Maltézáků není pro mě tolik časově náročná, pokud si ji dobře uspořádám, tedy jak se říká odborně umět si dobře nastavit svůj team management. Avšak práce na Středisku mládeže na plný úvazek občas náročná a vyčerpávající je…co si budeme povídat. :-) No a tak se jednoduše blížilo setkání vozíčkářů, letos místo Peťky Horové (Vašíčkové) jsem převzala všechny vozíčkáře (téměř 100 lidí) od vytvoření pozvánky přes komunikaci, dopravu, ubytování, stravu, až po přiřazování dobrovolníků, ufff, vela vela věcí najednou.

Jak šel čas, práce a vozíčkářů přibývalo, nastal den odjezdu na Velehrad, tedy 1.7., kdy přijíždí přípravný tým. Já po domluvě s šéfem Střediska odjížděla z rozjetého vlaku, kterým byly brigády dříve. Z práce do práce, ale na Velehrad jsem se těšila. Věděla jsem co všechno mě čeká a taky mi pořád v hlavě hučelo jedno jediné, že to dělám pro ty lidi, kteří tam přijedou a celý rok se na tu akci těší. Tenhle pocit předčil veškerou mojí únavu a hnal můj vnitřní motor dopředu.

Celé to probíhalo relativně poklidně, já, můj notebook a šikovné děvčice, které mi pomáhaly jsme jely jako šroubky od rána do večera a snažily se připravit co nejlepší zázemí všem, kteří přijeli. Ale i přesto se vyskytly situace, kdy se člověk dozví, jak reaguje v zátěžových chvilkách (ne že bych je předtím nezažívala), ale tyhle byly trochu jiné….například, když se dozvíte, že 5 vozíčkářů nemá zarezervovanou dopravu vlakem tam i zpět oouha, jak se to stalo? Nebo když nedorazí klient na nádraží, nebo když zjistíte, že někdo nemá ubytování a Vám se znenadání uvolní jedna postel….takovým zázrakům jsem fakt nerozuměla. :-) A nebo taky, když Vám České dráhy sbalí Vašeho dopravce vozíčkářů jenom proto, že všude musí být tihle lidé naložení zavčas a tak proč ho nepřibalit taky, když mu pomáhal do vlaku a zpoždění se nabíralo? :-)

Onen očekávány večerní koncert je taky každoročně co se organizace před pódiem týče doslova vtipný. Kdy se pořadatele, kteří usazují významné osobnosti rozčilují, kde že to ten vozíčkář s tím vozíčkem zaparkoval, tam přece nemůže být!? V takových chvílích projevujete svou asertivitu a snažíte se za každou cenu probojovat, že ten vozíčkář se prostě nehne a politik ho může obejít či překročit, ten ty nohy má funkční…..fungovalo :-)

I když jsem měla krušné chvíle, kdy jsem po tom, co jsem na druhý den po příjezdu onemocněla a byla nadopovaná léky myslela, že už ráno nevstanu, tak jsem opět dostala sílu a můj hnací motor nevyhasl, až jsem se tomu podivovala.  Jak říkala moje kolegyně Markétka: „ Tohle by si měli vyzkoušet lidé, kteří pořád na něco nadávají a mají za to, že tenhle svět je zkažený“….já viděla, že 76 dobrovolníků, kteří se celý den starali o tyto lidi dokázali pravý opak.  Včera jsem si volala s jedním Otcem, který byl pomáhat na jedné akci, když jsme se tak bavili, zjistili jsme, že máme stejné příznaky únavy a pak jsme to oba završili: „Ty, ale víš co, ono ten dobrý pocit, který z toho člověk má je k nezaplacení a převrší to únavu i nemoc…“  A tak jsem vděčná za to, že jsem se tenkrát v Taize takhle rozhodla, za to že mám funkční nohy a můžu tak pomoci někomu, kdo je nemá. Za to, že i když mi není dobře mi Pán dá sílu k tomu, abych se mohla na druhou osobu usmát a říct ji vlídné slovo…..a taky za to, že mám kolem sebe lidi, kteří mi jsou vždycky na blízku….:-)