V obecné logice (možná bych raději měla napsat v logice mužské) platí, že větší je větší. Velký dar způsobuje velkou radost. Malý dar přináší radost malou. Většina mužů se maličkostmi nezabývá. Buď jsou úplně pod jejich rozlišovací schopností, nebo jsou….prostě příliš malé.

Ženy však uvažují jinak. Maličkosti mohou mít obrovský význam. Malý dáreček může způsobit velikánské potěšení. Teoreticky je to jasné, ale co praxe? Asi žádná žena nemá problém dávat drobné dárečky svým dětem, manželovi nebo kamarádce. Tu maličká čokoláda, tu hezké ponožky, zkrátka něco nevelkého, nedůležitého, co ale jistě potěší. Každá maminka zná tajemství drobných úsluh a pozorností. Hrnek horkého kakaa a sušenky v pravý čas, porce ještě teplého domácího koláče nebo čerstvé rohlíky, které provoní lenivé sobotní ráno, kdy se nechce nikomu z postele, to vše jsou skutky malé, ale velmi důležité.

Ona vůbec celá domácnost se skládá z takových malých, téměř nepatrných drobností. Přišitý knoflík, čistý kapesník, vyžehlený ubrus. Nebo vyleštěné zrcadlo, umyté boty a v ledničce něco k jídlu. Pohlednice z výletu staré tetě, košík jablek ze zahrádky sousedce, která žádnou nemá, nebo pozvání na kávu, když se kamarádka očividně potřebuje vypovídat ze svého přetlaku.

On možná celý život se skládá z takových malých, téměř nepatrných drobností. Jednotlivě nestojí za řeč. Řekneme: „Není zač“. A mávneme rukou, že to přece nic nebylo. Ale co by zbylo ze života, z domova nebo z lásky, kdyby nebylo těch malinkých, nepodstatných a jednotlivě skoro bezcenných skutků, dárků nebo slov? Je to jasné. Nezbylo by nic. Žádná maličkost není tak malá, aby někomu nemohla udělat radost, aby někoho nemohla potěšit, někomu prosvětlit den nebo pozdvihnout náladu. I ty nejmenší radosti dokazují existenci radosti a přítomnost lásky na zemi.

Je docela pravděpodobné, že my samy nemáme potíž drobná potěšení poskytovat. Dokážeme je však také přijímat? Všimneme si vůbec, když nám někdo poskytne nějakou tu malou laskavost?

z knihy Jedno potěšení týdně, Hana Pinknerová