Tento týden jsem byla na velice zajímavém workshopu v rámci studia s názvem přístup zaměřený na řešení v praxi sociálních pracovníků. Po dobu 6 hodin nám ho v angličtině přednášel psycholog, terapeut, supervizor prostě kapacita z Polska Mgr. Tomasz Switek. Bylo na ni pár zajímavých momentů, které si myslím, že neřeší jen sociální pracovníci, ale i každý minimálně druhý člověk.

Přístup, o kterém mluvil je zaměřený na principu svobodné volby a dobrovolnosti klienta, který řeší nějaký problém (v opravdu velké stručnosti:-)). Mimo jiné se zmínil, o tom, že každý člověk je unikátní bytostí, ke které se musí přistupovat individuálně. O tom, že nikdy nemůžeme dotyčnou osobu plně pochopit, protože každý vnímá určité situace odlišně…..neboli každý má svůj ostrov, který je jen jeho a proniknout do něj, žít na něm, tak jak žije dotyčná osoba nemůže nikdo. Jediný, kdo je toho schopen je Bůh, který zná všechny naše myšlenky, naše pocity, přání a způsoby chování, ale člověk žádný. Proto nás upozorňoval, že musíme být v jednání s lidmi v pokoře, protože o nich nevíme většinou skoro nic. Jediné co pro ně můžeme udělat je naslouchat jim a snažit se pochopit jejich pohled na určitý problém, na jejich životní situaci, kterou momentálně prožívají.

Tento psycholog zdůrazňoval, že bychom lidem neměli říkat, že se mají o někoho starat lépe, přestat brát drogy, ale máme jim dávat svobodu volby, pokud něco chtějí změnit ve svém životě. Někdy se naopak  najdou lidé, kteří potřebují slyšet, co mají ve svém životě změnit….Doporučíme někomu abstinenci na základě jeho závislosti, vidíme to jako nějaký princip, jako něco co je podstatné u každého alkoholika. Přitom u někoho to může mít opačný efekt. Takový alkoholik, který se předtím nezajímal o svou rodinu a v podstatě se přišel domů jen vyspat (v těch lepších případech, kdy se neprojevovala např. jeho agresivita), neplnil své rodičovské povinnost může být při jeho abstinenci, kdy se začíná zajímat o to, na co všechno jdou peníze v domácnosti, jak se učí jeho syn, kam chodí manželka apod., vnímány v rodině jako přítěž. Tento člověk se většinou začne chovat tzv. přehnaně, protože se snaží dohnat všechny své role, které předtím zanedbával. V tu chvíli by si rodina přála mít doma zase toho alkoholika….a vnímá jeho abstinenci jako přítěž. Dalo by se to přirovnat i k něčemu, co my pokládáme ve svém životě jako nějakou samozřejmost, něco co vnímáme, jako  všeobecně platné, přitom nevidíme ty rozdíly ve vnímání druhých lidí, protože to jsou pro nás tak samozřejmé věci. Něco, co může být pro někoho jednoduché, vnímá druhý, jako složité…a naopak. Jsou to věci, které si člověk mnohdy ani neuvědomuje …

Zajímavé pro mě bylo cvičení ve dvojicích, kdy jsme měli zmínit krátký životní příběh, který mě nějakým způsobem zasáhl, nebo mi působil v životě problémy. Každý si zahrál stejnou roli, tedy roli soc. pracovníka a člověka, který má nějaký problém. Soc. pracovník se mu pak snažil poradit, hledal řešení na danou situaci. Většinou jsme byli ve dvojicích s osobou, kterou jsme moc neznali a svěřit se jí s něčím, co jsem ve svém životě vnímala jako problém, jako přítěží nebylo lehké. Proto tento psycholog  řekl, ať se dané osobě hluboce zadíváme do očí a pak si teprve zvolíme pro sebe bezpečné téma. Bylo to zvláštní, nedělá mi to problém, ale tohle bylo jiné, upřímné, člověk v očích hledal důvěru…nebudu tady zveřejňovat, o čem jsem se zmiňovala, ale bylo zajímavé poslouchat názor druhé osoby, možné řešení daného problému. Naopak v roli soc. pracovníka jsem si uvědomila, jak si člověk musí dávat pozor na to, co druhému člověku řekne, jak mu poradí v dané situaci, kdy účelem není mu říkat, jak by to měl dělat, ale čeho je ta osoba schopna, co je pro ni důležité apod. Na každou roli jsme měli 7 minut, které utekly neuvěřitelně rychle, protože jsem se zvlášť v roli soc. pracovníka soustředila na to, co bych dané osobě řekla, zvlášť když jsem viděla, že to je pro ni významné. Člověk si někdy denně vyslechne situace např. svých kamarádů, které řeší a tak nějak to bere jako běžný životní průběh, ale tohle bylo jiné…bylo to pro mě 7 minut, kdy jsem té osobě mohla poradit, podívat se na jeho problémovou situaci jinak.

Uvědomila jsem si, jak moc důležité jsou pomáhající profese. Pokud se člověk octne v situaci, kdy bude muset řešit spoustu případů…..jestli umístit dítě do dětského domova, řešit sebevražedné chování, různé typy závislosti, lidi bez domova. V každém tom případu jsou jeho slova významná a jediný pohyb vpřed už nejde vrátit zpět a mnohdy změní celý život dané osoby….