Pokaždé, když se chystám do Medju, tak čekám, že zažiju něco nového, něco na co budu dlouho vzpomínat.

Člověk slýchává všechna ta svědectví a někdy těžké životní příběhy a říká si, že oproti jeho životu je ten jeho procházka růžovým sadem.

Jedna přednáška mě zaujala natolik, protože jsem vnitřně cítila, že to je můj životní příběh a že už jsem někdy něco takového zažila….vrátily se mi všechny ty prožité chvíle a můj vnitřní „vztek“ explodoval v pláč. Přímo v davu lidí, jsem se rozplakala a byl to takový příval slz, že jsem tomu nemohla nijak zabránit. Dívala jsem se do země a nebyla jsem v tu chvíli schopna nikoho vnímat, jen ty slzy. Po nějaké době jsem se zaposlouchala, jak ta přednáška pokračovala a byla jsem nesmírně ráda, že jsem tam v tu chvíli mohla být přítomná, protože dotyčný kněz měl krásný příjemný hlas a říkal nádherná čistá slova, všechnu tu špínu svěřil do rukou božích a požehnal nám. Pro mě to byla slova, na které jsem dlouho čekala.

Přišel den, kdy nás všechny čekalo procesí kolem Medjugorje. Celé to bylo zase veselé, všichni zpívali, hrálo se na kytary, lidé byli nadšení a netrvalo to skoro dvě hodiny a přišli jsme zpátky ke kostelu, kde už probíhala večerní adorace. Byla krááásna, jako všechny ostatní. Každý, kdo je na ní přítomný, zažívá vnitřní pokoj, radost a klid.

Adorace skončila a já jsem se spolu se svým kamarádem Pepou vydala zpět na Verité. Kousek od nás, stál v kruhu hlouček lidí a modlil se. Říkala jsem si, že asi mají nějakou svojí osobní modlitbu, jen tak nějak všichni koukali na zem. Nedalo mi to a koukla jsem se tam taky. Uviděla jsem tam osobu ležící na zemi a tři kněze, kteří jí drželi. Okamžitě mě napadlo, že to asi nebude jejich modlitba, ale modlitba za tu osobu. S kamarádem jsem šla blíž a vstoupila jsem do kruhu, chytla jsem za ruku svého souseda a modlila jsem se taky. Na zemi ležela mladá dívka, která se mírně kroutila, občas začala křičet a taky jsem slyšela hlas, kterým mluvila a který byl hodně nepříjemný. Byl to mužský hrubý hlas, který působil hodně naštvaně. Nebyl to příjemný pohled a přiznám se, že jsem měla strach. Jednal se o exorcismus, který ale nebyl tak silný, jako třeba letos zažila moje kamarádka, ale o to déle trval. Po nějaké době kněží dívku zvedli a ona se potácela, chodila kolem laviček a neustále si sundávala růženec z krku, potom si klekla a začala se modlit.

Z tohohle „zážitku“ jsem byla vyděšená, i když vím, že se člověk nemusí a nemá bát, já se bála. Říkala jsem si, proč byla ta dívka posedlá, jaký měla život. Je to ono, na co jsi čekala, abys viděla, aby ti to řeklo, že zlo a Bůh opravdu existuje? 

Medju je opravdu krásné až zvláštní místo, člověk si tam jede odpočinou a načerpat síly, vyprosit si milost a někdy se stane, že tam zažije něco, nad čím se rozum zastavuje.

Člověku se nechce zpátky do reality a má obavy, ze života, který bude prožívat. Že všechno bude zase v těch starých rezavých kolejích a jak by chtěl jezdit po těch nových. Líbilo se mi přirovnání jednoho kněze, který říkal, že se ho na to ptal jeden chlapec. Chtěl by to samé zažívat doma, až se vrátí zpátky. A on nám všem na to řekl, že šel spolu se svým kamarádem na horu Križevac a sebou si nesli flašku studené vody. Když šli zpátky, tak voda byla teplá a už tak dobře nechutnala. Kosek dál jim lahodnou studenou vodu nabídl jeden pár a on nám řekl: „ Člověku chutná studená čerstvá voda je to jako všechny ty zážitky, které tady prožíváte, jsou čerstvé, ale člověk musí pít pořád, i když je ta voda teplá.“

Tak přeji všem, kteří byli letos v Medju a nejen jim, ale všem, kteří teď o prázdninách prožívají krásné chvilky s Pánem, aby se nebáli napít té teplé vody. J